Příběh Vlastínového divadla

19.01.2019 12:33
Když zjistím, že od realizace mých snů mne dělí pouze vlastní akce, začnu si ten sen plnit. Tady je příběh Vlastínového divadla!
Začalo to kdysi v lidové škole umění. Viděla jsem děti, jak hrají stínové divadlo. Oslovilo mne to a zarylo se do paměti. Ta krásná atmosféra, kdy čas plyne úplně jinak... Od té doby jsem chtěla mít své stínové divadlo. Ale až po letech jsem si uvědomila, že o něm nemusím jen snít a že si ho můžu udělat! A tak jsem si ho vyrobila.
 
Protože se jmenuji Vlasta, nazvala jsem ho Vlastínové divadlo. Dalo se složit do starého proutěného koše na prádlo. Přidala jsem k němu kolečka ze starého kočáru, aby byl koš pojízdný, vhodila do něj spacák a pak mne s celým vybavením můj táta dovezl do Telče na folkový festival.
 

V Telči jsem se setkala se svými kamarády, ukázala jim loutky a začali jsme hrát. Loutky jsem měla připravené na různé písně, vlastně to byly takové klipy. Hráli jsme o večerech v průchodu na náměstí. Odezva byla obrovská! Diváci průchod ucpali a nedalo se jím procházet. Do klobouku nám dávali peníze. Za ně jsme si koupili večeři a těšili se, co budeme hrát příští den. Byl to krásný a bezstarostný čas!

Po Telči následovalo několik vystoupení v Praze pro mé přátele a pro děti.. Později jsem divadlo převezla na chalupu a divadelní aktivity ustaly.

Až letos, při návštěvě přátel v USA, divadlo opět ožilo. Vzaja jsem krabici, udělala v ní obrazovku pro stínové divadlo a začala vytvářet loutky. Hráli jsme pak po večerech příběhy, které jsme si spontánně vymýšleli. Hlavní postavou byl kocour Kondrát, který v tom domě bydlel a byl tím děním kolem něj nadšen.

Návratem do Čech nic nekončilo. Naopak. Začalo se mi stýskat po té atmosféře a protože loutky v USA si vzal jeden chlapeček (no nevěnujte mu je, když má takovou radost), začala jsem dělat nové.

Osud tomu chtěl, brzy jsem se vydala na další cestu. Tentokrát do Moskvy. Přibalit papírové loutky do kufru bylo víc než snadné. Po celý pobyt v Moskvě jsem ty loutky nosila na návštěvy, v podpaží narychlo vyrobené přenosné (skládací) divadlo. Hrála jsem dospělým i dětem. Děti pak vždy převzaly vládu nad loutkami a vymýšlely své vlastní báječné příběhy. Dokonce i dospělí si pak začali hrát. Fantazie neznala meze. Krása!

Po návratu ze zahraničního "turné" jsem pak vyrukovala s divadlem na večírku naší Taiji (Tai chi) školy. A snad to vše bude opět někdy pokračovat dál! Už se těším!

 

Zpět